O princi Krkavci

Za devatero horami, hůrkami a kopečky, za lesy a loukami, tam, kam se dostanete, když půjdete pěšky za sluncem přesně rok a den, leželo Království. Ptáte se jaké království? Čí království? Bylo to prostě a jednoduše království – princ Milen si totiž myslel, že je tak významné a důležité, že přece každý ví, že se mluví právě o něm. Mezi lidmi však království své jméno mělo. Říkalo se mu Princ jen Já. O tomhle názvu ale princ nevěděl vůbec nic. Jak by také mohl, když ze zámku nikdy nevycházel. Ale jaký to byl zámek! Tisíc pokojů vyzdobených drahými látkami, dřevem dovezeným z dalekých zemí, lustry z křišťálu, dokonce i obyčejné kliky na dveřích byly ze zlata. Vždyť i služebnictvo muselo nosit bačkory, aby se drahé podlahy nepoškrábaly. Není divu, že se z takového paláce princi ven příliš nechtělo. Uvnitř měl vše, co si jen přál – stovky komorných a lokajů vyplnily každé jeho přání.
Byl jediným synem krále a královny, kteří na potomka čekali opravdu mnoho let. A tak se stalo, že chtěli, aby jejich malý synáček byl co nejšťastnější, aby z něj vyrostl jednou šťastný král. Stačilo, aby princ na něco jen pomyslel a král s královnou mu jeho přání okamžitě splnili. A ať malý princ provedl jakoukoli hloupost, vždy se našel někdo, kdo ho pochválil. Zvlášť starostí měla s malým princem chůva. Jednou už to nemohla vydržet a přišla za králem a královnou.
„Odpusťte, vaše jasnosti, ale já už nevím, jak dál. Jeho jasnost princ dostala chuť na čaj, tak mu ho rychle udělám a pošlu po své dceři Julince do jeho pokoje – ale on ho odmítá pít, že je moc horký, a ještě jí spílá, že chce, aby se opařil. Julinka se vrátila do kuchyně, ochladily jsme čaj a zas ho nesla princi. Ale teď byl najednou moc studený. Pak si zas vymyslel, že je moc hořký, a když jsme do něj přidaly trochu medu – opravdu jen co se na lžičku vejde, vaše Jasnosti, vyplivl ho, že něco tak sladkého pít nebude! Prosím, promluvte s ní!“
„Nestěžuj si, chůvo. Princ ví, co chce. A je dobře, že se nespokojí s něčím, co není podle jeho představ,“ odpověděl pan král.
A princ rostl. Nevynechal však jedinou chvíli, kdy mohl provést nějakou lumpárnu. Tu uvolnil koberec na schodech, takže první, kdo na něj stoupnul, uklouzl a svalil se až úplně dolů, tu zas otevřel dvířka královského psince a z okna se smál, když se rozuteklé psy pokoušeli lidé chytit. I prosili prince, aby jim šel pomoct. „A co bych z toho měl?“ odpověděl jen a smál se dál. A královští rodiče byly spokojení, vždyť jejich malý synek věděl, že nic není zadarmo. Nikdo si však v tu chvíli nevšímal vrány, která v tu chvíli seděla na vikýři a zlostně roztahovala křídly. Možná by se o toho podivného ptáka zajímali více, kdyby věděli, že je to sudička, která princi stála u postýlky a která z něj celou dobu nespustila oči. A pomalu jí už docházela trpělivost se všemi naschvály a zlými skutky, které princ prováděl.
Čas letěl. Najednou tu už nebyl ani král ani královna a princ musel převzít vládu nad královstvím. Princ byl dál zavřený ve svém přepychovém zámku, a co se dělo venku v jeho království, ho vůbec nezajímalo. Jednou však za princem přišel starý sedlák a žádal o radu. „Vaše Jasnosti, můj soused, sedlák Petr každý den vypouští na má pole stádo dobytka. Už několik let se tam neurodil ani klásek. A včera zapadla jedna jeho kráva do potoka, který je kousek od mého statku. Zavolal jsem na pomoc všechny své pacholky i děvečky, snažili jsme se ji dostat z hluboké vody, ale nepovedlo se nám to. A můj soused nyní chce náhradu za mrtvou krávu a vyhrožuje, že mi vypálí dům. Jsem již starý, nemohu se mu ubránit.“
„Dobře,“ přikývl princ a poslal starého sedláka domů. Místo něj dal zavolat sedláka Petra. Princ se nudil a hádka dvou sedláků mohla představovat určité obveselení.
„Můj pane,“ hájil se sedlák Petr, „víte, že na váš stůl dodávám jen to nejlepší maso, nejlepší klobásky a jitrničky. Potřebuji víc pastvin pro svá stáda, ale můj soused mi je odmítá prodat. Co jiného jsem měl dělat? A teď, když jsem na jeho pozemku přišel o svou krávu, mám snad právo žádat od něj náhradu. Já jsem ten, komu se tu koná křivda, vaše Jasnosti. A pokud donutíte mého souseda, aby mi pastviny prodal, celý měsíc budu na zámek posílat jen to nejlepší a nebudu za to chtít ani zlaťák. Jinak ale hrozí, že se už o svůj chov nebudu moci postarat, a královská kuchyně si bude muset hledat jiný statek, který jí dodá klobásky a pečeně.“
Že by se měl princ obejít bez nadívaného selátka a česnekových klobás? Vždyť případ byl jasný, a tak rozhodl, že starý sedlák musí prodat všechny své pozemky a ještě navíc zaplatit pokutu 150 zlaťáků za to, že nezabránil, aby kráva spadla do potoka. Spokojený sám se sebou odešel princ do svých komnat, zavolal komořího a rozkázal, ať mu ihned připraví něco studeného k pití. Sotvaže se však dveře za komořím zavřely, puf! V komnatě zhasla všechna světla, venku se zatáhlo a oblohu pročísl s hromovým burácením blesk. Uprostřed komnaty najednou stála … Ale byla to vůbec osoba? Potrhané černé šaty připomínaly netopýří křídla protkané prastarými pavučinami, přes hlavu kápi a v ruce dlouhou hůl. Princ už už chtěl volat stráže, ale zjistil, že nedokáže promluvit.
„Když jsem ti jako malému přála v kolébce šťastný život, takový, ve kterém ti nic nebude chybět, toto jsem si opravdu nepředstavovala,“ řekl přízrak ledovým hlasem, „Celé dny jsi jen zavřený v zámku, co se děje kolem, tě nezajímá, neuděláš ani jeden dobrý skutek. A teď strpíš takovou křivdu? Pokud do večera neuděláš alespoň jeden dobrý skutek – jeden jediný – staneš se havranem, přesně takovým, kterého jsi jako malý chytil do klece.“
S těmi slovy sudička zmizela. Obloha se znovu rozjasnila a svíčky v komnatě se samy od sebe rozhořely. Jůlinka zůstala vyděšená stát ve dveřích, v rukou držela podnos s citronovou limonádou. Už také vyrostla od té doby, co jí malý princ zlobil v kuchyni. I když věděla, jaký ve skutečnosti je, měla ho ráda – možná ještě víc než to. A když teď slyšela, čím mu sudička vyhrožovala, vyděsilo ji to.
„Co tu okouníš, nemáš co na práci?“ okřikl ji princ. Jůlinka rychle položila podnos na stůl a běžela pryč. Princ chvíli nervózně přecházel po pokoji. Co když si ta sudička nedělala legraci? No co, udělat nějaký dobrý skutek není přece nic těžkého, nikomu to přece neublíží. A nechal si zavolat komořího.
„Povídej, co lidi trápí, kde bychom jim mohli…. Ehm… pomoci…“ zeptal se hned.
„Vaše Jasnosti, jestli si ráčíte pamatovat, byli tu již několikrát lidé z kraje na sever od Vašeho hradu a prosili o nový most. Starý jim strhla povodeň a bez mostu musí chodit velmi daleko, aby se dostali přes řeku, nový most by jim opravdu pomohl,“ řekl pohotově komoří.
„Dobře tedy, dej rozkaz, ať vybudují nový most.“
„Ale vaše Veličenstvo, most není levná záležitost, bude stát spoustu zlaťáků.“
„Nu a? Tak pak budeme na mostě vybírat mýto,“ mávl rukou princ a komořího propustil. Nechal postavit most, udělal dobrý skutek, Teď už ta baba sudička nemůže nic říkat. Dal rozkaz, aby ho nikdo nerušil a bezstarostně usnul v pohodlném křesle.
Spal by možná až do rána, kdyby ho neprobudilo zvláštní šimrání na ruce. Zdálo se mu to, nebo se mu roztrhl polštář? Cítil mezi prsty nějaké peří. A rázem byl na nohou. Hned za prsty mu rostlo několik malých černých peříček. A brzy nejen tam – husté černé peří pokrylo celé jeho tělo. „Pomoooc, pomoooc!“ volal princ. Seběhlo se všechno služebnictvo, avšak svého prince nepoznávaly. Naopak, obviňovaly ho, že se vloupal do zámku, kde chce něco ukrást! Nepomohlo nic, co princ říkal, vyvedli ho ze zámku a v krytém voze odvezly co nejdál, tak daleko, jak jen mohly, přes nový most přes řeku až skoro k hranicím. „Já jsem váš princ,“ volal princ Milen, ale tomu se lidé jen smáli. „Ano, šašku, jsi náš princ!“ pokřikovali za ním.

„Proč?“ ptal se vyděšeně princ. „Vždyť jsem dal postavit most, který si lidé přáli! Není to snad dobrý skutek?“ „Dobrý skutek? Ano, postavil jsi most, ale vybíráš za jeho přechod mýto! Opravdu si myslíš, že je to dobrý skutek?“ Sudička už nezněla tak hrozivě. „Až přijdeš na to, co je dobrý skutek, staneš se opět člověkem. Přejdi přes řeku a hledej to, co spadlo na zem.“ S těmi slovy se opět rozplynula a zbyl po ní jen černý obláček vznášející se ve vzduchu.
Bylo již pozdě a princ měl hlad. Už se dávno nesnažil přesvědčovat ostatní, že je princem – vždyť sám tu nikdy nebyl, jak by mohl kdokoli prince poznat, když ho předtím nikdy neviděl. Na druhou stranu nikdo se nepozastavoval nad jeho peřím, tady, v chudé dědině, ho považovali za obyčejného potulného komedianta. Princ procházel mezi polorozpadlými domky, když tu si náhle všiml pekaře, který se supěním táhl těžký náklad mouky. Tomu pomůže, bude to dobrý skutek a ještě dostane něco k jídlu. V břichu už princi kručelo, že to muselo být slyšet až na druhou stranu království. Rychle se pekaři nabídl a začal nosit jeden pytel mouky za druhým dovnitř do pekárny. Ani ne za pět minut bylo hotovo.
„Pánbůh ti to zaplať, vandrovníku,“ děkoval pekař a podával princi několik suchých housek, „Za tvou pomoc si zasloužíš odměnu, ušetřil jsi mi dobrých pár minut práce.“
„To je všechno? Jen pár housek za takovou práci?“ divil se princ.
„Čekal jsi snad, že ti vystrojím hostinu, jakou mají na královském hradě?“ rozesmál se pekař, až se lidé široko daleko otáčeli, co se kde děje. Princ se raději rychle ztratil… Rychle si prohlížel své tělo, ale peří nevypadalo, že by chtělo začít mizet. Ale vždyť přece někomu pomohl. A pomoc druhým je dobrý skutek! Jak to říkala ta sudička? Vrať se přes most? Nic tím nezkazí. Přidal se za vůz několika kupců a vyrazil k mostu. Nebyl problém ho najít, vždyť ho právě dostavěli, zářil novotou, čerstvým dřevem a barvou.
„Kam se hrneš, šašku,“ zastavil ho prudce královský voják.
„Chci na druhou stranu mostu,“ odvětil princ a už už chtěl pokračovat.
„A na zaplacení máš? 5 zlatých za překročení mostu. Takový most, to není nic levného, náš princ nařídil…“
„Nemám u sebe ani měďák!“
„Tak marš! Půl hodiny po proudu je brod, to je most pro lůzu, jako jsi ty.“
Princi nezbylo nic jiného, než se vydat na dlouhou cestu. Tak možná opravdu nebyla stavba mostu tak úplně dobrým skutkem, napadlo ho ve chvíli, kdy spolu s desítkou tovaryšů a chudých řemeslníků mlčky mířil k vzdálenému brodu. A přesto to nebylo tak úplně mlčky. Tu a tam někdo pronesl pár slov – ale byla to slova, která by princ raději neslyšel, protože se týkala jeho. Většina lidí, se kterými teď šel, mu spílala, že se o zemi špatně stará, že je mu jedno, co se děje za hradbami jeho přepychového hradu a povídali si i o nespravedlnosti, jak starý sedlák přišel na mizinu, protože princ nařídil, že musí prodat všechny svá pole. V první chvíli je princ chtěl všechny potrestat, zavřít do hladomorny a zahodit klíč – tohle říkat o panovníkovi země! Čím víc však o tom přemýšlel, tím víc se přikláněl na jejich stranu. Princ postaví most a chce za přechod 5 zlatých! Co na tom, že ten princ byl on sám… Ten, kdo usnul v křesle, byl jiný princ, než který teď šel podél řeky a vydával se za komedianta.
„Pomoc, zloděj, chyťte ho!“
Prince téměř porazil mladý výrostek, který prchal pryč a v ruce chřestil měšcem plným zlaťáků. To bude ono. Co víc může být než chytit zloděje! A ještě jakou za to dostane odměnu! Tak to přece bývá zvykem. Jestli ho ani to nezbaví ptačího peří, nedovedl si představit, co jiného by mohl ještě udělat! Princové však nejsou z těch – na rozdíl od pouličních zlodějíčků – kteří rádi a dobře běhají. I když se tedy rozběhl za zlodějíčkem téměř okamžitě, nebýt dalších dvou mladíků, zlodějíčka by nechytili. V čem však většinou princové vynikají, jsou souboje – a tak když ho porazili k zemi a zlodějíček se s nimi začal prát, měl princ konečně navrch. Šťastný kupec, kterému vrátili měšec, každému z nich odpočítal celých 5 zlatých. Za tolik peněz mohl přejít most! Nebo si koupit koláč a možná i nějaké pečené maso! Byli ostatně už skoro u brodu, proč by se nyní měl vracet zpátky k mostu. Princ už už čekal, že z něj peří opadá, že bude opět člověkem. Nic se však nedělo. Jak to?! Co víc od něj sudička mohla chtít? Nebo čekal příliš dlouho a na záchranu už bylo pozdě? Ne, takové myšlenky si nesmí připouštět!
Po bouřce byla hladina vody stále ještě vysoko. Někteří obchodníci otáčeli své povozy a vraceli se – bylo příliš nebezpečné s těžkým vozem se pokoušet přejet přes brod. Princ však už byl rozzlobený. Přece se nevláčel takovou dobu, aby se nyní vrátil zpátky k mostu! Opatrně se připojil ke skupince lidí, ve které byly žebráci, pouliční prodavači i několik kejklířů, kteří doufali, že na královském dvoře si vydělají pár zlaťáků, i rodin, které celý svůj majetek nesly v drobném uzlíčku na zádech. Jakmile vstoupil do rozbouřené řeky, proud mu málem podtrhl nohy. A jak ledová byla voda! Jen tak tak se udržel nad hladinou. Před ním šel statný muž s několika rolemi nádherných látek na zádech (určitě krejčí, tak z tohohle se tedy šijí šaty!), za princem pak malé vyhublé dítě s propadlými tvářemi a nepřítomným výrazem. Jaký protiklad mezi krejčím a dítětem! Krok za krokem se vzdalovali od jednoho břehu, jen aby ten druhý břeh byl blíž a blíž. Už už se princ skoro dotýkal stromů na druhém břehu, když uklouzl po kameni ukrytém pod hladinou a s hlasitým cáknutím zahučel do vody. Ještě slyšel, jak se dítě za ním hlasitě směje. Jak se vlastně pohybuje ve vodě? To ho nikdy nikdo neučil! Měli přece lodě, mosty, proč by se on, princ, měl učit plavat?! Máchal rukama a snažil se vší silou udržet na hladině, když ucítil, jak ho čísi silná ruka popadla a tahá vzhůru. Pod rukama nahmatal pevnou zemi.
„To je taky nápad, chodit přes brod v tomhle převleku, šašku, kdybych tě nechytil, lovili by tě až v moři… Podívej se, kvůli tobě mi uplaval… Ale co, mohlo to dopadnout hůř, hlavně že jsi celý.“ Byl to krejčí, který ho na poslední chvíli chytil a vytáhl na břeh.
„Zachránil jste mě,“ vydechl princ, „A já se vám nemůžu nijak odvděčit!“
„Proč bys to dělal, jsme lidé, ti si snad mají pomáhat! A být tebou bych si ten převlek sundal, nebo tě chytne horkost, šašku.“
Princ byl ohromený. Ten muž mu právě zachránil život – a vůbec nic za to nechtěl! A než se princ stačil vzpamatovat, krejčí zmizel na cestě v lese i se svými látkami. Kolem něj vylézali na břeh další a další lidé, princ je však téměř nevnímal, pořád se snažil pochopit, co se vlastně stalo. A přesto ho najednou něco zaujalo. Selce, která kolem něj právě procházela, vytratila do trávy kapesník. Princ se automaticky shýbl, kapesník sebral, popoběhl, aby selku dohonil a kapesník jí podával. Jakou radost měla z tak malého kusu látky! V tu chvíli se několik peříček uvolnilo z jeho ruky a zvolna se snášelo k zemi.
„Princi Milene, vaše Jasnosti!“ Princ na tohle volání vůbec nereagoval. Sám už začal brát prince Milena jako úplně jinou osobu, která s ním neměla nic společného. Teď ho však někdo volal. Zmateně se rozhlížel, vždyť ho nikdo nemohl poznat. A přece! Přes louku k němu běžela Jůlinka. Jak rád ji princ viděl!
„To se vám, vaše Jasnosti, ještě nepovedlo udělat dobrý skutek?“ divila se Jůlinka.
„Neříkej mi, prosím, vaše Jasnosti! Nechci, aby mě někdo poznal, nechci, aby někdo věděl, že já jsem ten princ Milen, kterého nikdo nemá rád…“
„Já ano… Ale jak to, že jste pořád ptákem, princi Milene?“
„Zkusil jsem udělat dobrý skutek, nechal jsem postavit nový most, pomohl pekaři s moukou, chytil zloděje a vrátil všechny peníze, nic asi není dostatečně velký dobrý skutek, aby vyvážil, co jsem udělal dřív.“
„Neexistuje velký nebo malý dobrý skutek, princi! Povězte mi prosím všechno, hezky po pořádku.“
A tak princ vyprávěl. Nevynechal nic, pověděl Jůlince všechno. Čím více však vyprávěl, tím zachmuřenější tvář Jůlinka měla. Až se nakonec dostal k tomu, jak ho zachránil krejčík a jak mu pak vypadlo několik pírek, když podal selce kapesník. A v tu chvíli se Jůlinka rozesmála.
„Funguje to, princi, to byl dobrý skutek!“
„To, že jsem podal někomu kapesník?“ nevěřil princ.
„Ano, udělal jste dobrou věc, a nečekal za to žádnou odměnu! To je dobrý skutek!“
„Taková bezvýznamná věc?“
„Podívej, vidíš toho staříka, s nůší plnou hrníčků? Vezmeme ji a půjdeme.“
Princ poslechl. Stařík byl rád, že mu někdo s těžkou nůší pomůže a bez váhání ji princi přenechal. Jakmile se nůše dotkla princových zad, uvolnilo se dalších několik pírek. A teprve v tu chvíli princ pochopil (ano, nebyl to zrovna chytrý princ). Trvalo však celý rok, než bylo dobrých skutků tolik, že spadla všechna pírka a princ se mohl vrátit na zámek. Všechna pírka - až na jedno, na rameni zůstávalo jedno malé sotva viditelné černé pírko. Jednoho dne se před ním opět objevila sudička. Neměla však na sobě již černé šaty, nevzbuzovala strach. „Vidím, že jsi pochopil, princi, co je to dobrý skutek. A doufám, že odteď už se budeš chovat jinak a skutečně budeš mít šťastný život, jaký jsem ti do kolébky přála. A to poslední pírko nechť ti je připomínkou a varováním, že se opět ptákem můžeš stát.“
A brzy byla svatba – princ Milen si vzal Jůlinku, která sudičce slíbila, že dá pozor, aby princi nenarostlo už ani jedno jediné další pírko. A lidé v celém království byli šťastní, jakého dobrého a spravedlivého mají krále.