O Markétce a panu Martinovi

Bylo nebylo jedno malé království. Tedy spíš bylo, i když ti, co o něm kdysi něco věděli, už dávno všechno zapomněli. A tak příběh, který bych vám teď ráda vyprávěla, mi můžete, ale nemusíte věřit. Ať se rozhodnete jakkoli, nic to však nezmění na tom, že to, co vám budu vyprávět, se skutečně stalo. Tak tedy ještě jednou.
Bylo nebylo malé království. Úplně na hranicích tohohle království, tam kde se les dotýká hor a hory nebe, žila Markétka. Rodiče jí zemřeli, když byla úplně maličká, vůbec si na ně nepamatovala. Říkali jí, že maminka měla stejné oči a po tatínkovi podědila zrzavě červené vlasy. Od mala však sloužila v domě bohatého sedláka, nebylo to nic moc, vstávala ještě dřív, než se na nebi objevily první paprsky slunce a spát chodila až pozdě v noci. Měla však střechu nad hlavou a tu a tam se našlo i něco dobrého k snědku, a tak si nestěžovala. Už dávno se smířila s tím, že do konce života bude sloužit na tomhle statku a že se nikdy nepodívá, co je za horami na obzoru, nikdy nepojede jako pán v kočáře a nikdy nebude nosit krásné hedvábné šaty, které měla sedlákova dcera, když na zápraží vyhlížela nápadníky.
„Vstávat, holoto, práce čeká,“ burcování správce statku ji vzbudilo jako každý jiný den. Rychle si opláchla obličej ve studené vodě ze džberu a přes košilku, která jí sloužila jako tílko, noční košile, někdy dokonce i ručník a kapesník, si natáhla dlouhé režné nebarvené šaty a vyběhla z čeledníku do mrazivého rána. Krajina byla pokrytá sněhovým popraškem, Markétka se celá klepala se zimou, když čekala, jakou práci jí uloží na dnešek. Věděla ale, že za chvilku vyjde sluníčko, rozehřeje svět kolem a bude zase dobře.
„Ty, posbíráš chrastí a dřevo, co zbylo v lese po kácení, a ať jsi zpátky dřív, než se začne vařit snídaně!“
„Ano, pane,“ přikývla Markétka. Už už chtěla jít pro trakař, když jí správce zastavil.
„A kdybys někde viděla jmelí, přines, kolik můžeš. Dnes má přijít na návštěvu vzácný host a vzácná slečna si přeje, aby nad stolem viselo jmelí. Rozumělas?!“
„Ano pane.“ Markétka dobře věděla, že správce vzácnou slečnou myslí sedlákovu dceru, tu, která seděla celý den doma u kamen a nechala se obskakovat, tu, které rodiče splnily jakékoli přání. A teď si přála jmelí. To zas není tak špatné, mohla taky dopadnout jak Maruška z té známé pohádky a dostat za úkol sehnat jahody. Jmelí nebyl nesplnitelný úkol. Tlačila před sebou trakař po lesní cestě, zmrzlá zem jí zábla mezi prsty. Zkřehlými prsty sbírala větvičky a chrastí, tu a tam i malé špalíky, které tu včera zapomněli dřevorubci. V korunách stromů se ozvali první ptáčci. I když přes hustou hradbu stromů na oblohu neviděla, poznala, že právě vyšlo slunce. Větvička za větvičkou se trakař plnil. Samozřejmě po jmelí nebyla v jehličnatém lese ani památka, Markétka se však věděla o břízách, které rostly na kraji lesa, jen kousek od cesty. Opatrně před sebou tlačila větvemi přetížený trakař, musela se kolikrát zastavovat a znovu nakládat vše, co jí spadlo. Téměř už necítila prsty. Mít tak rukavice, ty vlněné, ve kterých chodí na procházku sedlák, jeho žena i dcera! Co jen by za ně dala! Nemýlila se, skutečně na vrcholku jedné břízky bylo několik větviček jmelí, vypadaly tam vysoko nahoře jak ptačí hnízda. Rychle si sundala plátěné botky – rozhodně se zatím neoteplilo, aby mohla běhat bosa, ale po stromě nemohla lézt jinak než bosa. Vysmáli by se jí, kdyby řekla, že chce žebřík, možná by dostala i výprask. Stačilo se natáhnout a už se vyšvihla na nejnižší větev. A výš a výš. Takové krásné jmelí! Házela ho dolů a už dopředu se radovala. Za to by snad mohla dostat k snídani i teplou krupicovou kaši! Už jí k zemi chybělo jen několik větví, když jí na hladké kůře břízy najednou podjela chodidla. Na poslední chvíli se stihla zachytit rukama.
„Co to tam vyvádíš, červenko?“
Přímo pod ní seděl na bílém koni – ne, princ zrovna ne – ale chlapec to byl.
„Prosím, pane, pomozte mi, neudržím se na větvi.“
Chlapec seskočil z koně.
„Neboj se, chytím tě.“
Co mohla ztratit, o moc déle by se už stejně neudržela. Zavřela oči a pustila se. Cítila, jak jí čísi pevné ruce chytají a něžně, jak drahý porcelán, staví na zem.
„To je mi ale zvláštní ptáček, jakpak ti říkají, červenko?“
„Děkuji vám, pane, zachránil jste mě! Ale… Už musím…“ Markétka rychle sbírala větvičky jmelí, které se válely po zemi kolem břízy, a házela je na trakař. A přesto se co chvíli otáčela za tím chlapcem. Stál stále vedle svého sněhobílého koně – chudý asi nebyl, podle oblečení, co měl na sobě. A ta kožešinová vesta!
„Počkej, neutíkej, vždyť tu zmrzneš…“ Jako by četl její myšlenky, sundal si vestu a přehodil ji Markétce přes ramena. Jak jen byla teplá!
„Ale pane, to nemohu přijmout! Nemám žádné peníze, nikdy vám ji nebudu moct zaplatit!“ protestovala Markétka.
„Stačí, když se na mě ještě jednou usměješ, červenko….“
Když o chvíli později tlačila Markétka trakař zpátky k sedlákovu statku, přemýšlela, jestli se jí to vše jen nezdálo. Ale kožešinová vesta byla důkazem. Moc dobře věděla, že kdyby ji u ní někdo našel, bude zle. Schovala ji tedy do krmelce u statku a pak opět jen v režných šatech dotlačila trakař s chrastím a jmelím až k vratům statku.
„Ty, kde ses tak courala?“ vyjel na ni hned správce. Pak si však všiml jmelí a rychle po něm chňapl. „Donesu ho slečně sám. A ty, vyrovnej zatím chrastí v kuchyni.“
Markétka jen slyšela, jak se zevnitř z domu o chvíli později ozývá jeho hlas ‚Sám jsem ho pro vás natrhal, slečno‘. Takže teplá krupicová kaše asi nebude. Skládala chrastí vedle kamen a jen se jí sbíhaly sliny z těch vůní kolem. Bublala tu polévka, hned vedle nadskakovala poklička na hrnci se zelím a v troubě se peklo maso. Vtom však zaslechla i něco jiného.
„Tak kdy už přijede?“ Jasně poznávala hlas sedlákovy dcery.
„Pozvali jsme ho na oběd, vydrž, dceruško.
„Ale já chci, aby už tu byl, aby mi řekl, jak jsem krásná a hezká a jak mi to dneska sluší a… Tati! Já nejsem učesaná!“
„Hned někoho zavolám, dceruško, hned… Hej. Ty. Vím, že tam jsi a rovnáš dříví.“
Markétka s sebou trhla. Rychle si otřela ruce do šatů a se sklopenou hlavou udělala několik kroků dopředu.
„Umyj se a pomůžeš dcerušce se učesat! No mazej! Pod stolem je vědro s vodou.“
Na chvilku si možná Markétka myslela, že ji dovolí umýt se v teplé vodě… Ale bylo tu alespoň mýdlo. Seškrabala z dlaní zaschlou špínu a smůlu a mokré ruce si rychle otřela do šatů. Hřebenem pak rozčesávala slečně vlasy, umývala je vodou (Ach, teplou vodou!) a nakonec z nich spletla copy.
„Tedy! Maminko, pojď se podívat na naši princeznu,“ volal sedlák na ženu, „Je krásná po tobě.“
Markétka si pomyslela, že to zrovna pochvala nebyla, ale samozřejmě nahlas neřekla ani slovo. Zůstala jen stát se skloněnou hlavou a čekala na další úkoly.
„Ale tatí, koukni na ní! Až jí uvidí, lekne se!“ kňourala sedlákova dcera a ukazovala na Markétku.
„Neboj se, nikdo nikoho neuvidí, pošlu jí…“
„Ale co když jo!“
Nakonec se sedlák uvolil a Markétka dostala starý plášť s kapucí.
„Ale jakmile odjede, hned ho vrátíš,“ rozkazoval sedlák, „za to se mu postaráš o koně, až přijede. Odvedeš ho do stáje a vyhřebelcuješ, rozumíš?“
„Ano pane.“
Markétce měla pocit, že celý dnešní den je jeden velký báječný sen. Prohlížela si plášť – co na tom, že ho měla jen na chvíli, co na tom, že na něm bylo několik záplat, co na tom, že tam bylo víc děr, než kolik jich vymyslel krejčí, když plášť šil! Jak krásně jí v něm bylo, když vymetala kamna a prala venku prádlo! Když se přiblížilo poledne, všichni, kdo neměli co na práci, zmizeli na polích a v sadech, co nejdál od statku. Markétka stála na vzorně zameteném dvorku – sama ho před několika málo okamžiky ještě jednou přejížděla vrbovým koštětem, aby se nikde ani větvička neválela.
„Hej hola, je tam někdo?“ A už tu byl. Vlastně ani nevěděla, kdo to má být. Snad nějaký vzdálený příbuzný, sedlákův známý… Co pochopila, bylo to, že o něj sedlákova dcera stála. Projel vraty a seskočil. V Markétce by se krve nedořezal. Stejné oblečení, stejný sněhobílý kůň. Byl to on! Vykročila a chytila vraníka za ohlávku.
„Dávej na mého koně pozor, prosím!“ řekl jen, aniž by se na ni podíval.
„Ano, pane.“
Nepoznal ji. Stál na dosah, a nepoznal jí. Srdce jí bušilo zklamáním, smutkem, čím vlastně? Koník jí poslušně následoval, když ho vedla do stáje. Sundala sedlo, suchým senem sušila jeho hřbet. I duši čertu by upsala, jen aby si mohla vyměnit místo s tou nafintěnou káčou (jejda, takhle nesmí o sedlákově dceři snad ani přemýšlet). Mít tak tolik peněz jako měl sedlák! Nemusela by před ním v lese utíkat.
„Tu jsem, vzácná paní, ráčila jste mě volat?“
Nadskočila leknutím a kartáč jí vypadl z ruky. Na ohradě seděl malý mužíček v červenočerném fraku, ležérně houpal nohama a s přivřeným okem Markétku pozoroval.
„Já že jsem tě volala? Kdo jsi?“ ustoupila a rukou hledala křížek, který nosila na krku.
„Čert, k vašim službám. Stačí mi podepsat takové malé lejstro a dám vám bezedný měšec, bude v něm tolik zlaťáků, že se budete moci vykoupit ze služby, vdát se za pana Martina – ááá, že vy neznáte ještě jeho jméno – a mít spolu spoustu dětí. Rok a den budete mít tolik peněz, že si budete moct koupit cokoli. Rok a den. Pak si pro vás přijdu.“
Markétce se zatočila hlava. V hlavě měla naprostý zmatek, sotva dokázala poskládat slova, která slyšela do vět a pochopit, co jí čert nabízí. Rok a den by se měla jako princezna! A možná by si jí opravdu i vzal… Ale… Vzpomněla si na východy slunce, na vůni jarní louky, ovocný sad v létě. Co pak? Rok a den a co pak?
„Až se rozhodnete, zavolejte mě,“ řekl čert a zmizel. Markétka si uvědomila, že jí čte myšlenky. A v tu chvíli se rozhodla. Ať si stěžuje, jak chce, má co jíst, má střechu nad hlavou a mezi ostatními čeledíny a děvečkami má i pár přátel. Nikdy na podobnou dohodu nepřistoupí! Za rok by odešla ze světa a k čemu by jí byly všechny peníze! Usmála se na koníka pana Martina a naplnila mu žlab obrokem. Hladila ho po hřívě a našla i zapadlé jablko, které bělouš nadšeně schlamstl jako malinu. Až se jí po něm stýskalo, když ho vyvedla na dvůr, kde na něj už pan Martin čekal.
„Vidím, že to s koňmi umíš, můj běloušek nemá rád cizí lidi, ale od tebe se nechá vést jak ovce! Děkuji ti.“
A jezdil na statek častěji, skoro jednou za čtrnáct dní! A vždy poprosil sedláka, aby se mu o koně starala Markétka. Sedlákova dcera celá nedočkavá celé dny přecházela po zápraží. Když za ní jezdí tak často, něco to přece znamená. Jednou ji slyšela Markétka si stěžovat: „Proč mu to tak dlouho trvá, proč mě jednoduše nepožádá o ruku? Na co ještě čeká?“ Čím častěji se pan Martin na statku objevoval, tím bylo Markétce smutněji. Byl už advent, když mu opět vedla ze stáje koně. Se sklopenou hlavou mu podávala uzdu, a tu se k ní otočil a řekl: „Veselé Vánoce i tobě, červenko.“ A pak úplně šeptem dodal: „Když to půjde, přijď zítra k tomu stromu, kde jsme se viděli prvně.“ Naskočil na koně, zamával sedlákovi, ženě i dceři a odjel.
Markétka zůstala nevěřícně stát. Kdyby jí sedlákova žena neposlala škrábat brambory, stála by tam ještě jak solný sloup snad do večera. Pan Martin jí řekl ‚červenko‘! A chce, aby přišla k té bříze! To znamená, že si ji pamatuje, poznává jí! Druhý den se jí podařilo vnuknout sedláku myšlenku, že je málo chrastí, a že by ji mohl pro něj poslat. Nervózně pak čekala u břízy, jestli se pan Martin skutečně objeví. A skutečně. Tentokráte přišel pěšky, bez koně. V ruce však držel cosi zabaleného v kusu látky.
„Veselé vánoce, červenko! Bál jsem se, že nepřijdeš.“
„Vy si na mě pamatujete, pane?“ odvážila se zvednout oči Markétka, „A proč… Proč mi říkáte červenko.“
„To ty tvé vlasy, připomínají mi červánky na nebi. Nemůžu se dnes zdržet dlouho, čekám tu na tebe už od rána. Jen jsem chtěl té nejkrásnější dívce na světě popřát hezké Vánoce…“ A podal jí malý balíček. Uvnitř byl nádherný barevný šátek. Tisíckrát krásnější než všechny, co měl doma sedlák. Markétce se málem podlomily nohy a zatočila se jí hlava. Marně se snažila vysvětlit, že nic takového přijmout nemůže, že kdyby to u ní kdokoli našel, mělo by to pro ni zlé následky. Nic nepomáhalo. Navíc se právě dozvěděla, že Martin je synem starosty ze sousední vesnice! Copak to jde, aby si takový pán vybral tu nejobyčejnější děvečku?
„Tady je dutina ve stromě,“ řekl nakonec pan Martin, „Schovej si ho tady. A když budeš moci, sejdeme se tu.“
Markétka nakonec souhlasila. Někdy trvalo celý měsíc, než se jí podařilo se k bříze dostat. Nemohla se navíc zdržet nikdy příliš dlouho, na statku by to bylo podezřelé. Už tak se všichni podivovali nad tím, proč tak často chodí do lesa. Pan Martin samozřejmě dál jezdil na statek – bylo to přání jeho rodičů, aby si vzal dceru nebohatšího statkáře v okolí – ale na statku už si Markétky nikdy víc nevšiml. Zato v lese u břízy… Ty krátké chvíle byly pro Markétku jak živá voda. Mohly se k ní na statku chovat sebehůř, i když věděla, že nikdy rodiče pana Martina ke sňatku nesvolí, vždy byla myšlenkami v lese. Žádné štěstí však nemůže trvat věčně. A zakázaná láska většinou vede k neštěstí. Tak se stalo, že ji jednou statkář do lesa sledoval a viděl vše! Celý měsíc zůstala Markéta zamčená ve sklepě, statkářova dcera naléhala, brečela, škemrala, jen aby ji vyhodil – ale kde jinde by sehnal statkář takovou levnou pracovní sílu. A tak Markétka na statku zůstala, nikdy však už nebyla sama, nikdy neměla možnost kamkoli jít bez dozoru. A pan Martin přestal na statek jezdit. Pár měsíců na to se Markétce narodila dcera Martinka. Pokud se však děvečce narodí dcera, je stejně jako služka majetkem statkáře. A tak třebaže se šuškalo ledacos, i tentokráte Markétka i s dcerkou mohla na statku zůstat. Dcerka rostla jako z vody. Markétka prodala za pár měďáků šátek od pana Martina a poprvé měla vlastní peníze – ne však pro sebe, ale pro svou dcerku. Když se však malá Martinka poprvé na dvoře statku objevila v záplatovaných šatech, které jí matka za těch pár měďáků pořídila, sedlák div nevyletěl z kůže.
„Shoď ze sebe ty hadry, v něčem takovém mi tu služka nebude pobíhat,“ křičel na maličkou Martinku. Došel ke skříni s nářadím a vytáhl něco, co vypadalo jako starý špinavý pytel od brambor. „Tohle by ti mělo stačit,“ řekl a hodil pytel Martince.
„Ale to je jen…“
„Mlčet! V mém domě služka nemluví, dokud se jí sám na něco nezeptám. A buď ráda, prý tyhle šaty nosila sama princezna! Sesbíráš vajíčka a zameteš. Až to budeš mít hotové, umyješ nádobí po večeři. Rozumělas?“
Martinka tiše přikývla. Na svůj věk byla opravdu šikovná a dovedla vlézt až úplně dozadu do kurníku a sebrat vajíčka i z nejvyšších řad. Zrovna sbírala jedno z posledních vajíček, když z dvorku slyšela, jak sedlák posílá její maminku a několik dalších hrabat seno na louku.
„A nemohla by moje dcerka, Martinka, jít se mnou, prosím, pane…“ žadonila Markétka, „už jsem ji neviděla víc jak týden!“
„Co si dneska ta lúza nedovolí! Jsem tu pánem já nebo ty! Ale abys viděla, že mám dobré srdce… Poslal jsem tvou… no toho… prostě jsem ji poslal pro koření do města. Až se vrátí, může jít za tebou.“
„Děkuji, pane.“
To je lež! To je přece lež! Nikam ji neposlal, je tady, v kurníku! Maminko, já jsem tady! Martinka málem křičela a rozbila dvě vajíčka, jak se snažila co nejrychleji vylézt úzkým průlezem ven z kurníku. Už už se chtěla rozběhnout za maminkou, když ji zezadu čísi ruce pevně sevřely.
„Kampak, maličká! Kampak bys chtěla utíkat. Za maminkou? To ani náhodou! Pokud nechceš, aby se ti něco ošklivého stalo, už to nikdy nedělej, rozumíš, služko?“
„Jmenuji se Martinka!“
„Co jsi to řekla?“
„Že se jmenuji Martinka!“ zopakovala Martinka už trochu tišeji.
„Poslouchej mě dobře, služko, dokud neřeknu já, nepůjdeš za nikým. A spát budeš ve sklepě, to tak, chamraď jako ty aby se mi potulovala v noci po dvoře!“
Vehnali ji do chladného sklepa. Jakmile se za ni zabouchly dveře, obklopila ji černočerná tma. Slyšela ještě, jak rachotí klíč v zámku. Podlaha ji studila do bosých chodidel, opatrně našlapovala, rukama šátrala podél zdí. Nakonec se schoulila na zem, zabalená jen do kusu pytle. V bříšku jí kručelo a odkudsi tlumeně slyšela, jak sedlák s rodinou právě porcují kuře, to kuře, které dopoledne pomáhala chytat. Cinkání příborů, smích… A pak najednou rána a hlasitý křik.
„Takhle se k mé dceři chovat nesmíte! Budu si stěžovat! Ano, sloužíme vám, ale pořád jsme lidé!“ To byla její maminka!
„Ano? Žijete pod mojí střechou, jíte mé jídlo, můžu si s vámi dělat, co chci! Nelíbí se ti to? Tak se vykup! Určitě máš 5000 zlatých za sebe a dalších 5000 za tu malou….“
Dalším slovům už Martinka nerozuměla. Jeden hlas křičel přes druhý. Ani nevěděla, jak ve sklepě usnula. Markétka nedopadla o moc lépe. Děvečky ji po ráně od sedláka museli pomáhat sundat šaty. Ne, takhle to dál nejde. Dokud byla sama, mohl s ní sedlák dělat, co chce, ne však s její dcerou. Jakmile všichni usnuli, Markétka se tiše vyplížila do stájí. Svítila si jen malou svíčkou, aby na sebe zbytečně nikoho neupozornila.
„Čerte, vím, že mě slyšíš.“
Puf! „Jsem tu, má paní, k vašim službám.“ Objevil se z ničeho nic, na stejném místě jako před lety.
„Ten váček, pamatuješ si? Kolik v něm bude peněz?“
„Kolik jen budeš potřebovat, Markétko.“
„Bude tam dost, abych vykoupila ze služby sebe a svou dceru?“
„Bude tam tisíckrát víc. Rok a den ti váček bude k dispozici.“
„Kde to mám podepsat?“
„Opravdu dobře si to rozmysli, ve tvé knize hříchů zatím není ani čárka. Není pak cesty zpátky.“
„Se mnou ať se stane cokoli, ale ať se má moje malá dceruška líp,“ řekla Markétka, drobně se bodla do prstu a podepsala nabízený pergamen. Kde se vzal, tu se vzal, najednou místo čerta ležel na ohradě váček. Na první pohled docela obyčejný. Markétka ho vzala do ruky, uvnitř něco zacinkalo. Třesoucí se ruku vsunula dovnitř a vytáhla zlaťák. A další. A další. Měšec byl stále plný!
„Díky, čerte!“ zavolala. Svíčka zapraskala.
Celou noc vytahovala Markétka z měšce zlaťáky, aby jich bylo dost na vykoupení ze služby. Hned ráno pak s plným pytlem zlaťáků předstoupila před sedláka. Bez jediného slova mu ho hodila k nohám, otočila se, sebrala ze zdi klíč od sklepa a šla pro dcerku. Nevšímala si zmatených slov a křiku. Ani se neohlédla, když s Martinkou procházela branou.
Měla tolik peněz, že mohla vyrazit kamkoli. Ale kam? Jediný člověk, kterého znala, byl pan Martin. Když má však člověk tolik peněz, problémem není nic. A ani starosta neodmítl nevěstu s takovým věnem. Netrvalo to ani čtrnáct dní a konala se taková svatba, že se o ni vyprávělo i na druhé straně hor. Ať však pan Martin naléhal sebevíc, neřekla Markétka, kde k obrovskému bohatství přišla. Plynul den za dnem a peněz z váčku stále neubývalo. Markétka s Martinem i jejich malou dcerkou se přestěhovaly do města. Martinka dostala vše, na co ukázala, drahé šaty, měla i vlastní služebnou, která se o ni starala, přestože byla ještě dítě, od rána do večera se nemusela práce ani dotknout. A přesto šťastná nebyla. Něco její maminku trápilo. Viděla to. I když to nepřiznala, stýskalo se jí po statku, kde pro sebe měli tu a tam volný čas, kdy byla jen sama s maminkou, usínala jí v náručí a poslouchala pohádky na dobrou noc. Teď byla maminka často celé dny zavřená ve svém pokoji, a když vyšla, měla další plné misky zlaťáků. Kadeřníci, prvotřídní domácí učitelé, krásné květiny z dalekých zemí, opravdové porcelánové nádobí a stříbrná lžička, žádná dřevěná… I na procházky do města, na tržiště chodila malá Martinka se služebnou, zatímco maminka byla zavřená ve svém pokoji, aby ráno přisypala další hrst zlatých do truhlice. A pan Martin se na nic neptal. Díky bohatství své ženy se stal starostou celého města a rozhodoval, co se kde bude dít. A brzy si i malá Martinka zvykla na život v přepychovém paláci. Už dávno zapomněla na chvíle, kdy ležela jen ve starém pytli na studené zemi sklepa a kručelo jí v břiše, teď jí dovedlo rozzlobit, pokud nenašla 5x denně na svém stolku vychlazenou limonádu z plodů, které se do města vozily až odněkud z tropických krajin.
„Říkala jsem, že chci vanilkovou zmrzlinu, ne čokoládovou, to si nedokážeš zapamatovat,“ rozkřičela se na drobnou dívenku, která jí přinesla odpolední dezert, a třískla podnosem o podlahu. Dřív, než si toho však někdo stačil všimnout, přiběhlo služebnictvo a nepořádek uklidilo.
Z dnů se staly týdny, z týdnů měsíce, roztál sníh a znovu přicházelo jaro. Uplynulo přesně 365 dní od chvíle, kdy ve stáji statku daleko v horách zavolala čerta. Markétka věděla, že by nikdy nedokázala říci ostatním pravdu. Ne do očí. Za celý rok však byla schopná naplnit celé dvě truhly zlaťáky. Byly tam tisíce, co tisíce, desetitisíce zlatých mincí. Až do konce života bude mít její malá dceruška dost peněz! Snad jí to vynahradí, co musela jako malá zažít. S těmito pocity psala Markétka dopis, ve kterém ostatním vysvětlovala vše. Byla už noc, kdy oheň v krbu zapraskal, a na židli v obývacím salónu se objevil čert. Markétka už byla připravená. I když se toho okamžiku bála, nyní cítila štěstí - viděla, že její malá dcerka má vše, na co jen pomyslí, co víc by si mohla přát. Zajistila jí šťastný život! S úsměvem tedy chytila čerta za nataženou ruku a zmizela.
Tady bych mohla naše vyprávění ukončit, říci, že pan Martin s malou Martinkou žili šťastně až do smrti. Ale lhát se nemá. Když se totiž ráno Martinka probudila a nalezla dopis, krve by se v ní nedořezal. Maminka byla pryč. Její maminka, která ji držela v náručí a vyprávěla jí pohádky, když byla malá, byla pryč! Vyměnila by všechno bohatství světa za jedno jediné pohlazení od maminky. Rázně otevřela dveře maminčina pokoje. Kouzelný váček ležel na stolku u okna – teď už prázdný. „Čerte! Čerte, vrátím ti tvůj váček, vrať mi maminku!“ Oheň v krbu zapraskal.
„Ale copak, penízky došly? Tady reklamace nebereme! Smlouva byla, že váček bude plný přesně rok a den. A to včera uplynulo.“
„Ty jsi ten čert, kterému maminka podepsala úpis?“
„Aaaa, snad také nechceš upsat svou duši nám! Nemáš snad všechno, co si přeješ? Přepychový dům plný služebnictva, soukromého učitele, drahé ovoce… Co víc bys ještě chtěla?“
„Chtěla bych zpátky maminku. Na, tady máš svůj čertovský váček. Nechci peníze, nic takového!“
„A to mi říkáš v těhle brokátových šatech s krajkami, na které by si tvoje maminka u sedláka vydělávala.. Počkej, nech mě počítat… Ano, 2800 let? Pa, maličká! Jsem si jistý, že se ale brzo uvidíme.“
A byl pryč. Jen oheň tiše plápolal. Šaty najednou Martinku pálily na kůži, jen samotný pohled na zlacený rám zrcadla pro ni byl nesnesitelný. V každé křišťálové skleničce viděla svou maminku. A pak si vzpomněla na starý pytel, ve kterém odešla ze statku, stále ho měla schovaný. Strhala ze sebe drahé šaty, krajka nekrajka, co na tom, že zničí účes. Když se znovu postavila před krb, stála bosá na studené parketové podlaze, s vlasy rozcuchanými vlasy, v hadrovitém záplatovaném pytli. Čert se objevil, ještě než ho stihla zavolat. A bez zaváhání vyrazil k ní.
„Kde jsi vzala ten pytel? Řekni?“
„Je to to nejobyčejnější oblečení, co mám… Dostala jsem ho před rokem od sedláka a…“
„Nejobyčejnější oblečení? Svatební šaty princezny ušité z čertovského pytle na hříšníky? Možná bychom se dohodnout mohli. Nějaké malé splněné přáníčko a ty mi dáš ten pytel.“
„Chci zpátky svojí maminku! To je jediné co chci! Vezmi si zpátky svoje zlato a bohatství….“
„No to zrovna malé přání není! Ale peklo je spravedlivé, i když si to většina lidí nemyslí. Tvoje maminka stále nemá v pekelné knize hříchů ani čárku. Jen láska k druhému ji vedla k tomu, že obětovala sama sebe, aby se někdo jiný měl dobře. Copak něco takového může být hřích? Vrátit na zem ji může jen podobně velká láska. V tom pytli, co máš na sobě, můžeš vstoupit bezpečně do pekla. Jestli se vrátíš s maminkou, sama, nebo jestli dole u nás zůstaneš, to záleží jen na tobě. Rozmysli si to dobře. Stejnou nabídku jsem udělal i tvému tátovi. Už se rozhodl.“
„Rozhodl? Táta už šel pro mamku?“
„Tak jdeš se mnou do pekla nebo ne?“
Martinka stála ještě chvíli nehybně. Podlaha jí studila do bosých chodidel, věděla ale, že je rozhodnutá.
„Jdu. Co mám udělat.“
„Nic těžšího než vejít do ohně.“
Ještě na okamžik zaváhala, pak však udělala krok dopředu. Plameny ji nepálily, celý svět však naráz zčernal. V hlavě jí zněl ostrý hlas.
„Co chceš, smrtelný hříšníku.“
„Chci, aby se na svět vrátila má maminka.“ Odpověděla jen v duchu, ale věděla, že ji ten hlas uslyší. Rázem se jí před očima odehrával celý život. Nebo není její? Dívala se pohledem nějaké jiné dívky, skoro dítěte. Také bylo na statku, ano, pamatovala si ji, měla tehdy takový hlad, že chtěla ukrást zeleninu a dostala rákoskou přes záda. Někdo na dívku křičí, dívka pláče, vyhání je ze statku. Vidí teď samu sebe, jak sedí na pohovce, nejdřív si poroučí otevřít okno, pak zas zatopit. „Říkala jsem, že chci vanilkovou zmrzlinu, ne čokoládovou“ slyší svůj vlastní hlas a vidí, jak malá dívka pláče a od kuchařky dostává několik ran vařečkou za rozbitý servis. A rázem před ní stojí maminka. Přesně taková, jak si ji naposledy pomatovala, v krásných modrých šatech a se zlatou sponou ve tvaru motýla ve vlasech. Chce se k ní rozběhnout, ale jako by jí nohy vrostly do země. „Martinko, pojď ke mně! Stačí jen krok a budeme zas spolu. Koupím ti nové střevíčky, abys na příštím bále už mohla tancovat! A přestěhujeme se do nějakého domu se zahradou, máš přece ráda zahradu.“ V tu chvíli se vedle první maminky objevuje další. Jak zrcadlový obraz, jen snad vybledlejší, barvy nejsou tak zářivé, ani oblečení, co má maminka na sobě, není tak čisté. A zdá se jí to, nebo má špinavé i vlasy? „Martinko, pojď, vrátíme čas zpátky, všechno bude jako dřív. Už ti nikdy nic nebudu zakazovat!“ A třetí maminka se objevuje zas hned vedle. Neříká nic. Jen roztáhne ruce, nastaví svou náruč. Stojí před Martinkou v těch nejobyčejnějších šatech, na několika místech je má roztrhané, ruce sedřené od práce a tváře špinavé od popela. „Martinko. Mám tě ráda!“ Spíš ta slova zašeptá sama pro sebe. Martinka ale vykročí bez váhání k ní. A vtom je tu zas čert. „Dobře si to rozmysli. Pekelné zákony nelze změnit. Nemůžeš se vrátit s maminkou tam do toho překrásného domu. Podepsala čertovský úpis. Ale můžu vrátit čas do chvíle, než to udělala. Rozmysli si to. Nikdy už nebudete tak bohaté. „Ale budeme! Budeme mít jedna druhou,“ prohlásí Martinka a najednou jí celým tělem projede neskutečné teplo. Čert se jen usměje a luskne prsty. V tu chvíli se celý svět začne točit, až ze všeho jsou jen rozmazané stíny. Martinka najednou sedí zas na studených kamenech sklepa. Nad sebou slyší, jak kdosi křičí.
„Takhle se k mé dceři chovat nesmíte! Budu si stěžovat! Ano, sloužíme vám, ale pořád jsme lidé!“ Ano. Byla to její maminka! Vrátili se v čase zpátky! Pokusila se vstát, ale něco jí zachrastilo v náručí. Pytlík plný zlaťáků. „Je v něm přesně 10 000 zlatých. Za tebe i za maminku. Můžete teď jít kam chcete. Tentokrát si to ale u nás nezkaž. I my čerti máme rádi šťastné konce.“ Nevěděla, odkud ten hlas přichází, nikoho neviděla. Ale i když se vrátila v čase, všechno si pamatovala. Věděla, že za chvilku maminka podepíše s čertem smlouvu. A že ona sama se stane rozmazlenou slečnou, která bude na ostatní tak zlá, že by si sama peklo zasloužila stejně, jako sedlák nahoře. Ne. Už je chytřejší, tentokráte se to nestane. Počkala si, až ji sedlák ze zamčeného sklepa pustí. Nešla ale spát. Ležela ve svém rohu a snažila se neusnout, čekala, až se objeví maminka a bude prosit čerta o pomoc. A to se stalo. Než ale tentokráte stačila maminka úpis podepsat, objevila se Martinka, objala ji. „Nepotřebujeme přece žádné bohatství. Máme jedna druhou. Mám tě ráda.“ Mamince se v tu chvíli zalili oči slzami, když pochopila, co chtěla udělat. Díky penězům od pekla se ale i tak mohli vykoupit ze služby. Jen s malým ranečkem odešly ruku v ruce pryč. A protože láska také nezávisí na penězích, přijal je Martin ve svém domě, kde všichni spolu dlouho a šťastně žili. Neměli největší a nejkrásnější dům ve městě, nesloužilo jim spousta služebnictva, nemohli si koupit vše, na co jen pomysleli. Nebyli nejbohatší široko daleko. Nebo vlastně… Byli?