O čertovské podkůvce

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, a možná ještě dál, ležel rybníček Brčálník. Nebyl to rybníček obyčejný, naopak. Jakmile se setmělo a vyšly první hvězdy, začaly se dít podivné věci. Nejprve to zahřmělo a pak se odvalil velký kámen nad rybníčkem. Pokud jste čekali, že se objevil Rákosníček – chyba! To byla jen historka, kterou si tenhle čertík vymyslel, aby ho nikdo nerušil a nehledal. Kdo by také hledal čerta u velkého rybníka. A tak tu, na hranici dvou království, měl svůj klid – lidé v obou královstvích se měli době, na hříchy nebylo pomyšlení a tak nebylo ani koho nosit do pekla. A pohádka o skřítku Rákosníčkovi odradila i poslední zvědavce, kteří by se sem chtěli vypravit.
Až jednou klid u rybníčku narušilo hlasité troubení fanfár.
„U všech kozlů rohatých, u tisíce prasklých kotlů a mokrého dříví, koho to sem čerti… Ehm.. teda lidi zase nesou?“ zanadával čert a už už se chtěl proměnit v ohnivého psa, aby vetřelce vyděsil. Když však uviděl královskou zástavu, rozmyslel si to.
„Na vědomost se dává, že našemu panu králi a královně se narodila dcera,“ hulákal na lesy královský posel, pak konečně ztišil hlas a dodal,
„ A tebe, čerte, prosí, jestli bys jí nešel za kmotra.“
„Pfuj, čert za kmotra člověku? Nezbláznil se váš král trošičku?“ ťukal si na čelo čert. Co to bylo za nápady! Když mu však posel oznámil, že v celém království jsou jen 4 pohádkové bytosti – a to víla z hlubokého lesa, čarodějnice XXX, osmnáctihlavý drak a on, čert, nechal se nakonec přemluvit.
„Uznejte, vaše Pekelnosti, že draka za kmotra opravdu zvát nebudeme,“ dodal posel trochu omluvně. A tak čert slíbil, že druhý den dorazí na zámek. Celý zbytek večera strávil tím, že si z kožichu vybíral blechy – nechtěl přece, aby nějaká z nich přeskočila na maličkou princeznu a leštil si rohy. Ráno vyrazil do města. Lidé ho zdravili a mávali mu, nikdo se ho nebál – proč také, čerta a pekla se bojí jen ten, kdo udělal něco špatného.
Maličká princezna byla jako obrázek, smála se na všechny kolem sebe a vesele tleskala ručičkama, když se nad ní skláněl čertík, víla a čarodějnice. Čertík přišel na řadu až poslední.
„Přeji Ti, maličká, abys měla celý život z pekla štěstí. Až ti bude 18, objeví se po čertech hodný mládenec z jižního království a ani peklo vaši lásku nerozdělí.“ Král a královna se zděsili. Jejich malá dceruška že by si měla jednou vzít nějakého mládence z jihu? Na tu přece někde čeká princ na bílém koni! Kdyby kmotříček nebyl čert, vyhnali by ho ze zámku i z království, copak však můžete říct křivé slov čertovi? Co jen je to napadlo! Jakmile se za kmotřičkami a kmotříčkem zavřela zámecká brána, vydal král nařízení: Pod trestem smrti nesmí nikdo z jižního království překročit hranice. Sudba, která se vysloví nad kolébkou, se však nedá tak jednoduše změnit.
A tak čas plynul. V království na jihu se lidé neměli špatně. Rozhodně se neměli hůř než jinde, a přesto si půlka z nich začala myslet, že ti druzí se mají o trochu lépe, a to je důvod, proč se ti první mají zle. Král nekrál, objevil se nový vůdce, černý rytíř, který sliboval, že bude lépe, a nárokoval si korunu a vládu nad královstvím. Brzy nezbylo čertíku nic jiného, než opustit své poklidné jezírko i teplou jeskyni za kamenem, neboť kniha hříchů lidí z jižního království se opět začala plnit. Už neměl čas na chytání lelků (a že to ho opravdu moc bavilo), tu musel být na jedné hranici království, tu zas na úplně opačné. Jakmile se někde objevil, lidé před ním vyděšeně utíkali, křičeli a snažili se co nejrychleji schovat. Byl přece jen čert, takže si nenechal ujít žádnou příležitost, aby lidi alespoň trošku nepostrašil. Když mu však zbyla trocha času, často se vracel k malému domku jen kousek od hranic a skoro co by prasklým kotlem dohodil od jeho starého rybníčku. V tom domku bydlel se svou ženou a synkem krejčík. Nikdo z toho nuzného domečku neměl v pekelné knize hříchů ani čárku (pokud se nepočítala kaňka, kterou tam udělal nějaký nešikovný čertovský úředník). Jednou právě procházel kolem toho domečku, když si všiml, jak vojáci honí sedláka z nedalekého statku. A co se nestalo. Najednou se otevřely dveře do kurníku a v nich se krčil nemladší krejčíkův syn a naznačoval sedláku, ať se v kurníku mezi slepice mi schová. A tak tentokrát vojáci odešli s nepořízenou. I objevil se čertík před krejčíkovým synkem.
„Dobrý den,“ pozdravil způsobně synek. Rozhodně nevypadal na to, že by se měl čerta bát – a že by se chtěl dát na útek, o tom se nedalo ani mluvit.
„Jak se jmenuješ, hochu,“ zeptal se čertík, i když (na rozdíl od vás) znal všechny lidi jménem. Ovšem jak byste se asi tvářili, kdyby vás úplně neznámý čert oslovil na ulici jménem?
„Jonáš,“ odpověděl synek.
To už tu však byl krejčík, kterého přivolal nenadálý hluk zvenku. Ani on se čerta nebál.
„Máš hodného syna, krejčíku,“ pronesl čert,
„A odvážného. Copak by sis přál, hochu?“
„Aby takhle válka skončila a já si zase mohl hrát se svými kamarády. Jsou to prý teď naši nepřátelé a já si s nimi nemohu hrát. Kdy válka skončí, pane? Kdo porazí černého rytíře?“
„Válka skončí, až na draku přiletí král a královna, kteří jsou spravedliví a budou se umět o zem postarat,“ prohodil čert, který na chvíli úplně zapomněl, že je čert, a že co řekne, se většinou splní (ať je to sebevětší nesmysl). Kolikrát už zmokl, když omylem prohlásil ‚až naprší a uschne‘. Stejně tak si z něj už v pekle dělali legraci, když se tam poněkolikáté propadl skrz strop poté, co neuváženě řekl ‚ať se propadnu jestli…‘. Takže teď si mohl být jistý, že jednou opravdu nějaký král na draku přiletí. Čertík však znal draka jen jednoho – ten však rozhodně neměl jakékoli krále v lásce. To spíš princezny. K večeři. Ovšem pokud by se tu ten drak přece jen objevil, asi by nepohrdnul ani malým Jonášem, a tak se čertík rozhodl.
„Za tvou odvahu a dobré srdce pro tebe něco mám.“ A podal Jonášovi podkovu.
„Ale my nemáme žádného koně,“ prohlásil krejčíkův syn,
„a já nejsem čert, abych mohl nosit podkovy jako vy.“
„Ale to není obyčejná podkova, lidský člověče, je kouzelná!“ plácl se do čela čert tak mocně, že by normálního člověka omráčilo,
„Splní ti skoro jakékoli přání, tedy když sama bude chtít, má totiž vlastní hlavu – to víš, na podobné vynálezy jsou experti spíš ti nahoře, ale ti nám zrovna rádi nepomáhají. Když budeš mít tuhle podkovu u sebe, žádný oheň ti neublíží.“
„Myslel jsem, že čerti jsou zlí a nosí lidi do pekla - ne že jim pomáhají,“ řekl krejčík a nevěřícně se díval na vzácný dar.
„Čerti jsou takoví, jací si zasloužíte,“ řekl čertík a zmizel. Na druhé straně království měl opět práci.
Jonáš rostl jako z vody. Čertovskou podkovu měl bezpečně uloženou, ale moc ji nepoužíval. Měla skutečně svoji hlavu – přál si nějakou hezkou rostlinku, kterou by mohl dát mamince k svátku - a před domem vyrostl obří strom (maminka z něj však radost stejně měla, bylo z něj tolik dříví, že vystačí na několik zim). Když se jednou vypravil otec s ušitými uniformami pro vojáky do města, přál si, aby jeho otec měl oslíka, aby nemusel těžký náklad tahat sám. Když se v oslíka změnil sám, rozhodl se, že kouzelnou podkovu raději už nebude používat. Válka ale trvala příliš dlouho a přišel hlad – když se musí neustále někde bojovat, není moc čas starat se o políčka, o vinice a péct chleba. A tak to Jonáši nedalo a poprosil kouzelnou podkovu o koláč s mákem a tvarohem – ten měl nejraději. Čertovská podkova to splnila opět po svém – koláč byl tak velký, že skoro nedohlédl na jeho konec, kdyby se do něj teď pustil, ještě za rok by dobrá půlka zůstávala! Maminka si však opět věděla rady. Koláč se rozkrájel na malé dílky, někteří si pro ně sami přicházeli, jiným krejčík nosil koláč až domů – a tak nikdo v širém okolí neměl hlad.
Krejčík nerozlišoval, ke komu lidé patří, kdo měl hlad, vždy dostal kus koláče. To se nelíbilo ani starému králi ani černému rytíři. To tak, my tu spolu válčíme a nějaký krejčík bude živit naše nepřátele? To si nedáme líbit! A tak jednoho večera probudil krejčík synka i ženu a přidali se k dalším, kteří utíkali z rozvráceného království. Nechali za sebou všechno, domeček, krejčovskou dílnu i dobytek a utíkali za polárkou, stále na sever, do severního království. Na poslední chvíli se Jonáš vytratil na půdu a vzal si s sebou kouzelnou podkovu – to bylo to jediné, co měl – ale vždyť to rozhodně nebylo málo! Cesta k hranicím trvala celý měsíc. Jonáš měl několikrát chuť poprosit podkovu, aby je dostala do severního království, ale po zkušenostech, které s tou ďáblovou hračkou měl, se obával, že by je do severního království v takovém případě odnesla vichřice, draci nebo ještě něco horšího. A tak klopýtal se svými rodiči pěšky k hranicím království. Museli se vyhýbat městům i velkým cestám, všude stály hlídky, král i černý rytíř na jejich hlavy vypsaly velkou odměnu. Až se dostali k hraniční řece. Ale jak přes ni?
„Potřebujete na druhou stranu?“ ozval se najednou za nimi úlisný hlásek. Jakýsi pidimužík se vynořil ze stínu stromů a v ruce držel prastaré veslo.
„Byl byste tak hodný, dobrý muži, a převezl nás na druhou stranu, tam, do severního království?“ zeptal se krejčík.
„Inu, mohl, jde o to, co mi dáte za to. Mám támhle loďku, ale za každého z vás chci tolik zlaťáků, kolik sám váži. A hned teď.“
To bylo ovšem něco pro čertovskou podkovu. Ze všech stran se začaly hrnout zlaťáky, až milého pidimužíka úplně pohřbily, nebyla z něj vidět ani špička jeho špičatého nosu. Cesta přes řeku byla volná. Loďka to rozhodně nebyla nejpevnější, byla dokonce pravděpodobně starší než krejčíkův prapradědeček, ale nějak se do ní vměstnali.
„Stůůůjte! Zastavte!“ Z lesa se vyřítil oddíl vojáků na koních, ale to už byli všichni v půlce řeky. V bezpečí ale nebyli, protože vojáci po nich začali střílet zapálené šípy. To chudinka stará lodička nemohla vydržet. Jonáš si ani neuvědomil, že tiskne v ruce podkovu a tiše šeptá:
„Prosím, prosím, ať se neutopíme.“ I tentokrát ho podkova poslechla. Možná by bylo lepší uhasit hořící loď, ale ne, čertovská podkova měla opět čertovské nápady, Jonáš si přece navíc nepřál uhasit loď. Voda řeky se rozestoupila a lodička rázem ležela na suchém dně. Kolem nich se zvedala kolmá stěna vody – nikdo nad tím dlouho nepřemýšlel a rychle všichni běželi na druhý břeh. Jakmile se poslední z nich vyškrábal vzhůru, voda se zavřela a řeka dál tekla svým tempem. Byli v severním království, daleko z moci krále i černého rytíře. Vojáci na druhém břehu ještě chvíli něco rozzlobeně volali, pak se však otočili a odcválali pryč. Krejčík se ženou a synkem rychle také zmizeli v lese. Věděl totiž moc dobře o nařízení krále tohoto království, i když to nahlas neříkal nic.
Ale krejčík se uchytí přece všude. A tak se brzy otevřel nový krejčovský krám přímo v hlavním městě. Jak Jonáš rostl, mohl otci pomáhat v krámě víc a víc. Konečně šili zábavnější věci než uniformy pro vojáky. Netrvalo dlouho a Jonáš se od otce krejčíka naučil všemu. Už nebyl jen pomocníkem, ale sám dělal nádherné šaty. Tak překrásné, až oči přecházely. O krejčíkovi a jeho šikovném synkovi se brzy mluvilo po celém královském městě. A tak není divu, že se jednou otevřely dveře a v nich stála sama princezna. Malinko vyrostla, už jí bylo skoro 18 let. Chtěla poznat toho, kdo ušil poslední šaty na její ples.
„To jsem byl já, princezno,“ odpověděl Jonáš.
„Přišla jsem ti vlastně vyhubovat,“ odvětila princezna,
„Na posledním plese si všichni princové všímali víc šatů, které mám na sobě, než mě. Dokázaly popsat každý jejich záhyb, ale nevěděli, jaké mám oči. K čertu s takovými princi!“
Puf!
„K vašim službám, princezničko!“ V oblaku dýmu se objevil v krejčovské dílně čertík.
„Kmotříčku! No vy mi taky moc na oči nechoďte! Je to všechno kvůli vám. Tatínek už je celý na trní, kdy si konečně najdu ženicha, už mi bude za chvíli osmnáct. Krejčíku, tady můj kmotřík totiž řekl, že až mi bude osmnáct, vezmu si nějakého mládence z jižního království! Nikdy! Dělají nám v našem království jen nepořádek, kradou dobytek z polí, úrodu a někoho takového bych si měla vzít?“
Jonáš na to nic neřekl, nemohl přece prozradit, že je taky z jižního království…
„To ještě nic není, princezničko, jižnímu království jsem zas nedopatřením předpověděl, že se tam vrátí štěstí, až tam přilétne král a královna na draku,“ přiznal čert s poklonou.
„No to je také pěkné! A co tu vůbec děláš?“
„Přišel jsem za Jonášem, od nošení hříšníků do pekla mám úplně rozedřený kabát.“
„Od kdy chodí čerti za krejčíky?“ divila se princezna.
„Od té doby, co zapomněli kouzla na šití.“
„No když si tady u Jonáše může objednávat šaty čert, mám také speciální přání. Tatíček král uspořádá poslední ples, tam už si musím vybrat prince, ať chci nebo nechci. A tady Jonáš mi na ten ples ušije šaty. Ale ušije je z tvého čertovského pytle, kmotříčku! Jen ať se princové ukáží, co jsou zač!“
A tak se také stalo. Jonáš se dal do práce, a princezna každý den chodila kontrolovat, jak se dílo daří. No vlastně ve skutečnosti nechodila dívat se na šaty – Jonáš už taky vyrostl a byl kluk jak buk. A i Jonáš se každý den těšil, až hodiny na stěně odbijí desátou hodinu – princezna byla každý den přesná – nejen přesná, krásnější a líbeznější princeznu Jonáš ještě neviděl (on tedy neviděl kromě ní žádnou jinou, ale byl si jist, že žádná na světě ji nemůže překonat). Až jednou nevstoupila do krejčovské dílny princezna v doprovodu stráží, ale dva otrhaní muži. Jonáš je nepoznal, ale krejčík ano. Byli to lidé, se kterými utíkali ve člunu s jižního království.
„Jestli nám nedáš aspoň 100 zlaťáků, řekneme všem, odkud jste přišly. A bude veta s vaším obchodem. Vám to tu vynáší a my nemáme co jíst,“ vyhrožovaly. A krejčík zaplatil, co mohl. V tom se však ozvaly fanfáry ze zámku. Trubači troubili na celé království zlou novinu.
„Na vědomost se dává, že naši princeznu unesl osmnáctihlavý drak. Komu se podaří princeznu zachránit, dostane její ruku a půl království k tomu.“
K jeskyni osmnáctihlavého draka se vydal nejeden rek. Zpátky se však nevrátil žádný. Udatní rytíři v kovaných zbrojích i sedláci s vidlemi v ruce, všechny drak schlamstl jako malinu. A ještě si drak dovolil zpátky po poslech poslat zprávu, že se princezna má u něj dobře, ale že ji asi stejně brzo sežere také. No to byla troufalost! A tak jednoho dne přišel Jonáš za otcem a řekl mu, že zkusí princeznu osvobodit on. Má přece kouzelnou čertovskou podkovu, snad se mu tedy nic nestane. Krejčík nebyl rád, ale co mohl dělat.
Dračí sluj nebylo vůbec těžké najít. Stačilo jít po čichu. Jistě si dovedete představit, jak to vypadá v brlohu sedmihlavého draka, a tenhle drak měl hlav dokonce osmnáct. Jonáš přešel temný les i děsivou propast, až se dostal do umrlčích skal. Sem do jedné jeskyně vysoko v horách unesl drak princeznu. Šplhal se nahoru po dvou, po čtyřech – trvalo mu to celý den.
„Vida, čerstvé maso,“ pronesla první drakova hlava.
„Vida, čerstvé maso,“ pronesla druhá drakova hlava.
„Vida, čerstvé maso,“ pronesla třetí drakova hlava.
A tak to pokračovalo až k osmnácté hlavě. Jonáš by možná jednu hlavu byl schopný přeslechnout a zabloudit, ale přeslechnout osmnáct hlav, to opravdu nešlo. Chytil v ruce podkovu a sotva se jí dotkl, dalo se do deště. Do tak velkého deště, že to uhasilo i drakův plamen. Čertovská podkova konečně zafungovala tak, jak měla. Jonáš se mohl postavit přímo před draka, aniž by skončil jako hromádka popela (jak ostatně skončili všichni před ním). A v tu chvíli si uvědomil, že sice stojí před drakem, zmoklým jak slepice, ale že by se mu možná hodil meč. Byl ostatně krejčík, nebyl rytíř. Nikdo mu neřekl, že na draka se chodí s mečem. Zmoklý drak si toho však také nevšiml – ostatně, jakého draka by napadlo, že někdo bude tak hloupý, aby na něj šel bez zbraně?
„Vzdej se, draku, pusť princeznu a nic se ti nestane,“ řekl Jonáš. Nebyla to moc chytrá věta, vlastně byla dost zvláštní a tak draka zmátla. Všech osmnáct hlav se dalo dohromady, proplétaly se mezi sebou a radili se, co mají udělat.
„Jonáši, jsi to ty?“
Princezna tedy byla ještě naživu, někde hluboko v jeskyni.
„Že se nestydíš, chtít sežrat jedinou dceru krále,“ zvolal Jonáš.
„Kdo, já?“ zeptala se první hlava.
„Kdo, já?“ zeptala se druhá hlava.
Chvilku trvalo, než se zeptaly všechny hlavy.
„My ale nechceme sežrat princeznu,“ prohlásila poslední osmnáctá hlava,
„zkoušel jsi někdy jíst, mrňavý člověče, princezny? Pfuj. Samé krajky, samý make-up, na hlavě koruna, sotva jedno sousto. Za to to nestojí. Ovšem rytíři, to je něco jiného! Nám chutnají rytíři, co chodí princeznu zachraňovat. Ti jsou dobroučcí, křupavoučcí. A tak jsme si princeznu unesli. Může si za to sama, nechtěla draka za kmotříčka, tak ho bude mít za manžela!“
„Takže ty máš rád rytíře?“ zeptal se Jonáš, který se už draka vůbec nebál,
„já nejsem rytíř, navíc mě chrání kouzelná čertova podkůvka.“
„Pfuj, tak zas to rohaté čertisko v tom má prsty,“ řekl šestá drakova hlava,
„připálíme mu ten jeho kožich, až ho někdy uvidíme..“
„Kuš, potvoro, Mám pro tebe návrh. Pustíš princeznu a já ti pak ukážu, kde bydlí Černý rytíř a jeho družina. Spousta křupavých rytířů připravených k sežrání.“
Co mohl drak dělat. Ještě několikrát zkusila každá z hlav plivnout po Jonášovi trochu ohně, ale byly úplně uhašené. A tak se splnila první část čertíkovi- sudby – drak propustil princeznu a o pár dní později, v den princezniných 18tých narozenin, se konala velká svatba Jonáše a princezny. Král s královnou došli k tomu názoru, že je lepší spokojit se s krejčíkem z jižního království, než s jedinou dcerou ve spárech draka. Ovšem krejčík neměl být dlouho krejčíkem. Na svatbě nesměl chybět ani čertík, a tak si dovolil nového krále Jonáše a královnu upozornit, že mají v království draka, který je poslouchá, a že by možná mohli na jeho hřbetu zaletět do jižního království udělat pořádek. A tak se splnila i druhá sudba. Král a královna na draku doletěli do jižního království, drak si uspořádal hostinu z Černého rytíře a všech, kdo v jižním království ještě chtěli bojovat, a na dalších 200 let měl zas žaludek plný. V obou královstvích se rozhostil klid a mír. A byl spokojený i čertík. Mohl zas zavřít knihu hříchů a vrátit se ke klidnému chytání lelků u svého rybníčka Brčálníka.